Konečně dovolená…

Beru si dovolenou. Konečně den volna. Žádní klienti, žádný telefon, ale také žádný nákup, žehlení a praní, i úklid dnes bude muset počkat. Budu se svými dětmi a pohádkami v televizi.
Bonusem je, že nebudu muset ráno brzy vstávat.
06,30 z kuchyně se ozývá stále hlasitější budík, ve kterém se prérií prohání indián. S bušícím srdcem vyrážím telefon svého muže zabít. Jsem ochotná jej zadávit, či rozdupat, jen aby nevzbudil děti. V rozespalosti dlouhé vteřiny hledám, kterými klávesami ho aktivovat. „Zmáčkni OK“ radí mi display. Ještě poloslepá přemýšlím, kde je na mobilu OK. Teprve pak se probudí moje instinkty a telefon vysunu. Hurá, vypínám budík. Děti naštěstí spí. Po špičkách se vracím do postele, kterou už obsadil pes i kocour. Jsem rozhodnutá si nenechat dovolenou pokazit. Pes i kocour letí vzduchem. Uléhám a s blaženým výrazem začínám usínat. Propadám se do snového světa.
07.15 z kuchyně opět huláká indián. Znovu vyrážím. Nyní již netoužím zabít telefon, ale svého muže. Zjišťuji, že si nastavil mnoho budíků. Vztekle je všechny vypínám. Tak a máš to, odtuším k nahatici, která se na mě dívá z telefonu. Jak už jsem probuzená, zjišťuji, že ta nestyda jsem já. „Proboha, kdy mě takhle vyfotil?“ Hlavou mi probíhají všemožné budoucí situace – můj muž nechává mobil někde v restauraci a poctiví nálezci se dívají komu patří , moje fotka je šokuje na uvítanou. Nebo, můj muž nechává v zaměstnání ležet mobil na stole a ochotný kolega jde telefon „zvednout“ protože zvoní. „Bože, to je den“. Odtuším a už šupky dupky do ještě vyhřátého pelíšku. Pes a kocour opět letí vzduchem.
7,17 ještě se mi nezklidnilo srdce a z děcáku se ozývá „ pitíííííí“. Snažím se sama sebe přesvědčit, že se mi to jenom zdá. „Mamíííííí, pomóóóc“, řve naše malá. Dělá to tak vždycky, když nepřicházím okamžitě. Nezbývá než se vzdát představy o spánku. „No jo, už jdu Mijuško“ volám laskavě a slibuji si, že když nevyšel spánek, zbytek dne bude jistě nááádherný. Lezu z postele a jdu udělat pití.
7,30 obě děti už jsou vzhůru a přestěhovaly se do obýváku. Syn sedí ponořen ve své náměsíčnosti, ujišťuji se, že je vzhůru aspoň napůl. Dcera rozlila vodu z lahve a to i přesto, že je v cucátku ochranná membránka. Mám šikovné dítě. Letím do kuchyně pro hadr. V kuchyni šlapu ještě ve tmě do psího hovínka. Nejen, že už jsem totálně probuzená, ale začínám být i nebezpečně vybuzená. Hopkám po jedné noze ke dřezu a nadávky létají vzduchem. Pes se schovává pod stolem. Snažím se patlavý předmět utřít z nohy a vydesinfikovat si ji. Dcera mezitím polila zbytkem i sebe. Dívá se na mě nevinnýma očima a říká „Moklá“.
7,40 Převlékám malou, syn ještě sedí a civí před sebe. Zaplať pánbůh, že je v tomhle po mě. „Dominiku uhni, musím malou celou převléct a utřít to tady“. Syn o pár centimetrů poposedne. Vzdávám to a hledám si jinou vhodnou polohu, kam bych malou na gauči položila. „Lež, maminka donese oblečení a plínečku!“ s trpělivostí skoro božskou nakazuji dceři a letím do pokojíčku.
7,45 Dcera utekla do kuchyně a proběhla rozšláplým hovnem. Nechávala jsem si ho totiž napotom, dítě se mi zdálo přednější. Pozdě! Omývám dítě od exkrementů a říkám si, zda byl opravdu dobrý nápad toto zákeřné zvíře domů přinášet. Pes opět mizí pod stolem.
7,47 Dítě opět pokládám na pohovku a opět, ovšem s větším důrazem, přikazuji, aby zůstalo ležet. Nyní už nebudu tak nesvědomitá a hnědou nadílku v kuchyni uklidím. Syn se probral a čile pobíhá po bytě. Běží se vyčůrat. Mám za ním vteřinu zpoždění. Už do toho také šlápl. Proceduru s čištěním, nyní druhého dítěte, opakuji a nenávidím celý svět. Psa nevyjímaje. Dcera utekla do pokojíčku. Je mi to jedno. I kdyby jí zadek umrzl, už je mi to fuk. Začínám otupovat.
7,55 Jak se tak ohýbám k zemi, abych ji vydezinfikovala, vidím, jak pes pod stolem hoduje. „Á, Kimíček byl v bufetu“ odtuším směrem k jeho pochoutce. Bufetem se u nás myslí kocouří toaleta, kam se Kimík chodí přikrmovat. Psovi vysvětlím ječíc na celý dům, že to je FUJ, vezmu mu to a jdu dezinfikovat i místo pod stolem. Pes na mě radostně vrtí ocasem, mým řvaním nedotčený a ochotně mi dýchá do obličeje. Obrací se mi žaludek. Ječím.
8,15 Děti jsou konečně oblečené, usazené v obýváku u televize – bože, děkuji ti za tento svatý vynález – a já mám čas udělat snídani. Srším optimizmem a snažím se ho přenést i na své děti. Nenecháme si přeci společný den pokazit…..
8,20 Vypadává elektřina. Děti se dožadují pohádek, malá řve „Myška věc!“ a já zoufale pobíhám od jističe k jističi a modlím se, aby to nebylo něco závažného. Elektřinu tzv, nahazuji a televize se opět rozbíhá. Dochází mi, že když pustím tolik spotřebičů, zejména mikrovlnka s konvicí se nesnesou, vyhodí to pojistky. Kocour mi ukradl z kredence oba chleby dětí i zbytek šunky z papíru. Šunku cítí parchant jeden na kilometry, jako sup mršinu. Jeden krajíc ožírá sám, druhý kolegiálně shodil psovi. Zbylých patnáct deka už zmizelo v jednom z nich. Ječím.
8,30 Děti mají „suchý“ chleba, se zbytky másla, které jsem vyštrachala v lednici a s plátkem tvrdého sýra . „Tu šunku si vyřiďte s kocourem a psem.“ Odtuším, když před ně pokládám nevábnou snídani. Obě děti se na mě podívají, jako by měly hodit šavli. Dominik prstíkem rýpe do plátku sýra a přemýšlí, zda by se to ještě vešlo do psa. Mia řve „Necíííí“. Beru jim oba talíře, z pod ruky, a ujišťuji je, že nic jiného nebude. Mia s ledovým klidem a asertivitou odtuší „Páječky?“ . Och, jak bych si přála být krkavčí matka! Odcházím do kuchyně a v mrazáku vyštrachávám zamražené párky.
9,00 Děti se pěchují párkama, já sedím vedle nich a s blaženým výrazem dojídám oba chleby se sýrem. Dnešní den si nenechám nikým a ničím zkazit.
9,05 Mia hrábla ručkou do hořčice Dominika a ihned ji světelnou rychlostí otřela do sebe a do pohovky. Ječím a letím do kuchyně pro ubrousky.
9,07 „Cuně?“ , „Koza?“napovídá mi Mia. „Seš obojí!“zapomínám na první ze čtyř šamanských dohod a dítě „zaklínám.“ Zároveň porušuji i další z dohod a beru si vše osobně. Jsem naštvaná.
9,30 Děti se dívají na pohádky, nádobí je umyté, Mia převlečená a na pohovce je, nový přehoz.
10,00 V tuto dobu většinou malá usíná, aby se takříkajíc dojela. Těším se na to, až tu zavládne klid a já se také doležím. Dominik mizí u počítače v děcáku a já s trochou pocitu viny ho v tom podporuji. Nevidím to ráda, ale za ten klid………
Mia už má paleček v puse a podezřele se na pohovce naklání do strany. Snažím se být co nejvíc potichu, nehýbat se, jen abych nevybudila i její pozornost. Jako sup čekám, kdy usne.

10,10 Mia je tuhá. Nádhera ! V tom okamžiku si však uvědomuji, že jsem úplně v tom zmatku zapomněla vyvenčit psa. Honem se oblékám do něčeho teplého, venku je to jako na Sibiři, a vybíháme ven. Venku mi pes uteče a já v pantoflích letím závějemi přes ulici, abych ho dovláčela domů. Pes utíká ještě dál a nereaguje na můj řev. Nohy už necítím, když konečně psa chytnu. Opět porušuji dohodu, respektive hned dvě. Vytvářím si totiž domněnku, vlastně jsem si naprosto jistá, že mi to parchant udělal schválně. Když není sníh přiběhne totiž na zapískání. Porušuji první dohodu a kleju. Ledový blizard moje klení odnáší daleko do sibiřské pustiny.

10,30 Usedám vedle spícího andílka, nohy si snažím rozmrazit na nahřívací dečce.

10,35 Zvoní pošťák. Bohužel, nezvoní jako normální člověk, ale drží zvonek, jako by mu šlo o život. Pes vyje. Celá vyděšená letím k oknu, snažím se to běsnění zastavit, jen aby neprobudil malou. Pozdě. Malá se budí s pláčem. Pošťák zvoní znovu. Pes nepřestává výt ani poté, co ho praštím. Proklínám se, že jsem si nehlídala dovoz balíku, vždyť jsem si měla uvědomit, že mi dnes dovezou zboží – právě jsem porušila čtvrtou dohodu. Hlavou mi víří vše, co jsem mohla udělat lépe. „A nejlepší by bylo, kdybych se na dovolenou vyprdla a byla v práci!“vztekle kopu do balíku, který jsem mezitím už převzala od usměvavého pošťáka.

11,00 Dominik se ptá, zda nemáme křupinky. Malá běhá po bytě jako splašená, honí se s Akimem. Přetahují se o její tričko. Kocour tomu přihlíží a z jeho výrazu je jasné, co si o těch dvou myslí. Sypu Dominikovi křupinky a sedám si. Tričko je mi ukradené, hlavně, ať už mám chvíli klid. „ A dejte mi už všichni pokoj!“řvu , abych přeřvala Miu a štěkajícího psa.

11,05 Dominik řve. Mia řve. Já řvu, protože už mám všeho dost. „Co se zase stalo?!“vrážím do děcáku. Dominik žaluje, že malá rozsypává křupky po zemi. Malá řve, protože ji Dominik plácnul a odmítl jí vydat misku se zbytkem, aby ho náhodou také nerozesela po bytě. Pes spokojeně vyžírá křupky z podlahy. Už vím, co mě tak do hodiny čeká. Pes dostane průjem. Má ho vždycky, když sežere něco takového. Uvědomuji si své negativistické postoje a umírňuji se. Musím sebrat síly na to, co mě ještě čeká. Propadám se do fáze otupění. Děti klidnými povely roztrhnu od sebe, misku zabavím a křupky sním na protest sama. Pes mezitím kaši z křupek dáví v kuchyni na podlahu. Je mi to jedno.

11,15 Mia sežrala chuchvalec chlupů, tahám jí zbytky z pusy. Řvu „FUJ“. Akim sežral svíčku, kterou odněkud malá vytáhla a s radostí psa „nakrmila“. Svíčku zametám a přitom si všimnu, že malá zase přežvykuje. Tentokrát to je lupen z kytky. Už po tisící jí vysvětluji, že do pusinky se nic nestrká. Vím, že to je zbytečné, s největší pravděpodobností do pár minut pozře zase nějaký hus plastu, chlupy, větvičku, kus hračky apod. Akim, což je také ještě mládě, jí bude kopírovat.

11,30 Děti jsou v pokojíčku podezřele ticho. Jindy bych tam vletěla, abych zjistila, co tak „protizákonného“ provádějí, že jsou tak hodné. Dnes se však v klidu sunu do kuchyně, snažíc si udržet duševní klid, a začínám chystat oběd. Děti jsou stále ticho. Po pár minutách, hlodajícího červíka zodpovědnosti, odcházím, abych se ujistila o tom, že oba dýchají. Dominik se opět ponořil do počítačového běsnění, malá usnula na podlaze. Dávám přes ni opatrně deku a jdu dovařit jídlo.

12,15 Malá spí. „Děkuji ti Bože“ obracím oči vzhůru v modlitbě. Dominik se šťourá v talíři, nějak mu to nejede. Já se cpu honem, honem, než se malá probere. Protože pak nebudu mít zase klid. Jsem v půlce jedení, když se malá probouzí. Talíř odkládám a jdu nandat jídlo Mie.

12,30 Mia sedí u talířku a řve „Šama, šama.“ Vkládám jí tedy do ručky lžičku a ponechávám jí svému osudu. Dominik se stále nimrá v jídle. Vztekle mu to beru, ujistím ho, že už nic jiného nedostane a vše dojídám. Malá nakydala jídlo nejen na stůl a sebe, ale i na pohovku. V duchu slyším svého muže „Já ti říkal, nechávej jí jíst v kuchyni u stolu.“ S ledovým klidem, v jakési agónii, jdu všechno to neštěstí uklidit. Na pohovku dávám nový přehoz. Dítě jen otřu ubrouskem a ponechávám ho špinavé. Je mi to už úplně fuk.

13,00 Naštěstí přichází můj muž. Bereme děti na procházku a nákup. Dominik je uražený, že musí od počítače. Ujišťuje mě, že chtěl právě zabít několik mimozemských brouků. S hrůzou tak zjišťuji, že hra, kterou jsem mu dávno zakázala, je stále v kurzu a hlavně, v počítači. Dělám synovi přednášku o tom, jak je násilí ošklivé, a že bude úplně hloupý, pokud bude takové hry hrát. „Kde máš tu hru s hasičema“ ptám se ho v naději, že jeho pozornost obrátím k něčemu smysluplnějšímu. Dominik se nafoukne ještě víc a přestává komunikovat. Nikdo ho nechápeme, to mu jasně čtu z tvářičky. Oblékám sebe, pak trávím zbytek času tím, že synovi opakuji, co všechno si má obléct a v jaké pořadí. Nejen, že je to klasický indigáček, ale taky chlap a tak má tyhle věci tak trochu na háku. Miu naštěstí obléká tatínek.

13,45 jsme konečně oblečení všichni a můžeme vyrazit.

14,00 Děti se rozeběhly po obchoďáku. Dominik si vymínil s kňouráním, že bude Miu hlídat, ať ji necháme volně. Mia mu utekla. Očekávám katastrofu. Nakonec lítám po márketu a hledám oba. Každý je jinde. Malá shodila několik věcí z regálu. Bohové jsou při mně, věci jsou nerozbitné. Oba je fackuju, duchovno, neduchovno. Během pár minut porušuji nejen všechny dohody, ale i další „zákony“ duchovního světa. Prodavač na mě hází strašné pohledy. Ne, protože děti fackuji a jsem jak rozběsněná satórie, ale protože je nemám pod kontrolou. Mia končí v košíku. Dominik je nafouklý, že mu ji nechci nechat volně pobíhat, aby ji mohl hlídat.

15,00 doma zjišťuji, co všechno jsem zapomněla koupit. Jsem unavená a vyřízená. Dáváme děti k babičce a vyrážíme s mužem zpět do obchodu ulovit, to co jsme v tom chaosu s dětmi nestihli.
Děkuji bohům za možnost, v klidu si nakoupit. Jsem blažená. Košík se vrší i nepotřebnými věcmi, které se na mě smějí z regálů. Jsem tak strašně šťastná, že můžu nakoupit v klidu, že se neovládám. Jediné co mě brzdí je omezená hotovost v kapse.

15,45 Jsme doma. Babička nám děti vrací s tím, jak byly moc hodné. Jsem ráda.

15,55 Někdo zvoní. Vykouknu z okna a stojí tam nějaká paní. Letím dolů, kde zjišťujeme, že se paní spletla, že je objednaná až na příští týden. Zhluboka se nadechuji a s výdechem se rozhoduji. Dovolená, nedovolená, tenhle člověk mě potřebuje. Muž je ochoten děti obstarat a tak vstupuji s klientkou do „svého světa“. Je to svět, ve kterém je mi dobře. Za dveřmi mého ášramu mizí veškeré starosti, vše odchází, realita se proměňuje. Jsem ve svém živlu. Nalévá se do mě energie a já během vteřiny vstupuji do jiného vědomí. Bonusem je, že budu víc jak hodinu bez dětí a chaosu jimi vyvolaném.

17,00 Vracím se domů. Tatínek mě ujistí, že děti byly milionové. Malá usnula hned, jak jsem odešla do pracovny, Domča si udělal krátké cvičení v psaní a počítání, Akimek je někde zalezlý. Super. Beru si něco „na chuť“ a usedám k televizi. Předplatila jsem si rok dopředu satelit, pokud to jde jsem ponořená do historických dokumentů, nebo dokumentů o přírodě. Muž bručí. Na history je nádherný dokument o druhé světové válce. Mručím já. Polohlasně brblám, že si koupím plazmovku do ášramu a budu tam chodit koukat na zvířátka. Atmosféra houstne. Děti se honí po bytě jako zvěř. Porazili několik židlí, dusot se rozléhá bytem, terária nadskakují až hadi vylézají, aby se podívali, co se to děje. Akim se přidal a přitom vysokým ječivým hlasem štěká jako pominutý. Ječím. Kleju. Divá zvěř pokračuje dokud nezařve tatínek. Malá natahuje ručičky, jako vždy, když si nás chce udobřit a říká „tuli, tuli“. Vyměknu a mazlíme se – tři vteřiny. Tím je to pro malou vyřízené. Dostala mě kam chtěla.

18,00 venku už se stmívá. Uvědomuji si, že den dovolené je v háji. Přesto v sobě udržuji pozitivní myšlenku na romantický a klidný večer, až děti nacpu do postýlek. Jdu dělat večeři.

19,00 Koupu děti. Je to zvláštní, ale jsem mokrá víc než ty děti. Koupelna je taky mokrá. Mia právě sežrala hrst plnou pěny. Kašle, dáví se, prská, brečí. Ječím „FUJ“. Jsem si totiž vědoma toho, že i v přírodní dětské pěně je SLS, rakovinotvorné a kůži dráždící pěnidlo. Bohužel, výrobci přírodní kosmetiky nás pěkně oblbují. Snažím se však svět brát takový jaký je. Respektuju to. Přijímám to tak. Asi pět minut poté, co se přestala dávit, žere další hrst pěny. Vypouštím vanu a děti rychle osprchuji. Malá ječí, bojí se najednou sprchy. Domča je uražený, protože se chtěl s Miou koupat. Dovolím mu aspoň, aby jí utřel. Miluje, když se o ni může jakkoliv starat. Celý září. Mia drží jako kotě, když ho drbou.

20,00 Cpu děti do postele. Celá se tetelím jak si tu romantiku s mužíčkem užijeme. Malá brečí. Nechávám ji, však brzy usne, jako vždycky. Malá ječí až škytá. Jdu jí uklidnit. Drží se mě jako klíště, zpívám jí a kolíbu. „halí, belí“. Domča se dívá na pohádky v DVD přehrávači. Malá natahuje ručky a chce za Domčou. Nechám ji, však je ještě brzy. Děti se spokojeně dívají na pohádky, tulí se k sobě.
V klidu si sedám na postel. V televizi je válečná vřava. Prosazuji si zvířátka. Muž souhlasí, hlavně, když bude romantický večer.

21,00 Druhý pokus dát malou do postýlky. Je už gumová, nechává se s konejšením šoupnout do pelíčku. „Opí, opí!“prosí z polospánku. Do náručí jí vkládám obrovskou plyšovou gorilu. Mia si strká spokojeně palec do pusy a obrací se na bok. Přikrývám ji, ztlumuji Domčovi pohádky a nenápadně se snažím vypařit z pokojíčku. Je ticho. Vracím se do obýváku. Můj mužíček spokojeně usnul u zvířátek.
Sedám si vedle něj. Je po romantice. Je po dovolené. Zítra začne práce. Naštěstí! Už se těším jako malá. Konečně si odpočinu…………

Červenec 19th, 2016 by