POKORA K ŽIVOTU

POKORA K ŽIVOTU

Když mi jedna paní popřála pokoru k životu, přemýšlela jsem, co tím myslela. Duchové mi vysvětlili , že této ženě nejde o pokoru k životu, ale o její představu jak bych měla žít podle jejích iluzí a představ. Ráda by mi dala najevo, že nejsem dost dobrá – pro ni – a měla bych začít splňovat její požadavky – protože právě ona má problémy se životem, s láskou a lidmi a chce svět přizpůsobit manipulací své osobní důležitosti, místo aby zapracovala sama na sobě. Přestala jsem se tedy věnovat této nešťastné ženě, ale u tématu POKORY K ŽIVOTU jsem zůstala. Velmi mě zaujalo.
První na co jsem narazila byl fakt, že si každý bude představovat pod tímto tématem něco jiného. Řídit jeho postoj – názor – pohled, bude v základu jeho srovnání se, či nesrovnání se smrtí. Respektive to, jak smrt chápe. To je základ. Ten, kdo nestojí dobrovolně tváří v tvář smrti v přátelském postoji, ten nemůže chápat, co to je pokora k životu. Nemůže chápat, co to je život ve své skutečné podstatě. Může o tom vznešeně mluvit, ale budou to jenom slova.
Životní pokorou můžeme obecně chápat například snahu zachraňovat životy – ať už lidské, tak samozřejmě i zvířecí. Sbírání zraněných a nebo ohrožených zvířat na ulici a jejich opečovávání na svůj vlastní úkor, může být jistě prohlášeno úctou, či pokorou k životu. Ten kdo život miluje ho i chrání. Životy, ale ochraňují i například záchranáři, ba i někteří lékaři, či pečovatelé.
Pokora k životu se může projevit i snahou život druhých zlepšit. Do této sekce spadají všichni terapeuti, léčitelé, či ošetřovatelé.
To všechno by vás asi samozřejmě napadlo. Budeme-li však uvažovat dál, budou se naše mentální kroky ubírat i neočekávanými směry. Pokoru k životu vyjadřujeme i smrtí. Nejprve musíme přijmout odpovědnost za život a poté i za smrt. Jakmile toho dosáhneme, jsme ochotni – pokorní – nechat odejít blízkého ( nejen člověka podpořit v jeho snaze zvládnout svou nemoc vlastními silami, s rizikem možného úmrtí, ale i pokorným a poklidným aktem zvířecí euthanasie )
K tomu patří i plné právo ženy jít na potrat. Přijímá tak plnou zodpovědnost za svůj život, za svůj čin, emoce a mysl, ale i za moc, která jí je poskytnuta prazákladním principem (archetypem ) vnitřní Bohyně – svaté smrti. Bere život takový jaký je a reaguje podle svého nejlepšího vědomí. Jako pravá bohyně.
Podle mého, může svou pokoru a úctu k životu vyjádřit například malíř obrazem, do něhož vtiskne svoje pocity, které měl, když pozoroval přírodní scenérii. Neméně hodnotné bude vyjádření těchto kladných postojů formou fotografií. Nejeden fotograf nám svou pokoru ukazuje skrze svoje oko (srdce) a objektiv. Fotky „ze života“ ukazují život z mnoha pohledů, a ať už je na nich krásná příroda, nebo naopak hlad, stáří, a přírodní katastrofy, stále je to vyjádření pokory k životu – popis obrazem toho, jaký život je ve všech svých projevech. Pokora totiž vychází z ochoty vidět svět takový jaký je, bez iluzí a lží.
Pokora není pochlebování a pohádkaření, kterým se snažíme popřít skutečnost. Život je smrt, kritika, emoce všech podob, nedokonalost. Toto je pokora.
Mnoho lidí si myslí, že životní pokora je vznosné mluvení, esoterická moudra, nicneříkající bonmoty, vegetariánství, neustálé vyjadřování všemu a všem lásky, pochlebování a hlavně odmítání kritiky. Hlavně neříkat, že něco není v pořádku!
To je, ale lež, přetvářka a iluze. To není pokora ani náhodou.
Pokorou lze zvát i postoj uvědomělého proudění životem, bez zbytečného boje, bez chůze proti proudu, bez snah změnit svůj osud násilím – nesmí se však vynechat velmi důležitá část – OSOBNÍ ODPOVĚDNOST. Jakmile se jí někdo vzdá, už nelze jeho přežívání nazvat pokorou k životu. Neboť kdo nepřijal odpovědnost za sebe, odmítl život, odmítl sebelásku, sebeřízení, seberozvoj atd. To všechno, ale patří k životu. Patří k němu překážky, jichž překonáním rosteme a poznáváme jak jsme šikovní a silní (sebehodnota, sebeláska). Patří k němu bolest, skrze kterou si můžeme uvědomit jak moc život milujeme, a odhalí se nám detaily života, které bychom za „pohody“ rozhodně nerozpoznali.
Pokora k životu znamená cítit život v každé buňce svého těla, v každém atomu svého já a hlavně – si to uvědomovat 🙂 Vědomě žít, nebo vědomě umírat……..
Ještě jeden postřeh bych si dovolila s vámi sdílet. Na této planetě existují bytosti, které budí dojem lidské bytosti, ovšem ve skutečnosti jde o „Jiné entity“. Tyto duše přišly z jiných planet, úrovní a dimenzí se svými specifickými úkoly, či individuálním posláním. Ruku v ruce s jejich podstatou (poznáním a minulostí ) přichází i jiný pohled na život na planetě Zemi, a nejen na ní. Jsou to bytosti, které by vám hodiny vyprávěly od srdce o životě z tak odlišného pohledu, že by vám to nadobro rozbilo vaše lidsky omezené uvažování. Pokud ovšem nepatříte právě k těmto bytostem. Pak byste jen kývali a slzeli dojetím nad spřízněností takové duše s vašimi pocity.
V obecném pojetí tyto entity zveme vesmírnými cestovateli, či anděly. Naše pozemská iluze však nedokáže obsáhnout skutečnost jejich bytí, je to jen náš pokus nějak získat kontrolu nad neznámem. Z pohledu takových entit (jež si mohou, ale nemusí být vědomy své podstaty ) je pokora k životu též mnoharozměrná. Uvědomují si jednak vyjímečnost biosféry (biodiverzity) na této planetě a nechápou, proč lidstvo všechno ničí – „jak proboha může?“ Už z podstaty života jako takového je pro ně záhadou chování lidí. Zároveň mají povědomí o důvodu našeho bytí (proč byly lidské i jíné entity přeneseny na Zemi) a opět nechápou, jak je možné, že tuto situaci nevyužíváme pro svůj růst, očištění a vzájemnou pomoc. Pozorují nás (lidstvo) z nadhledu svého vyššího vnímání (rozšířeného vnímání) a udiveně kroutí hlavou. Snaží se zde něco změnit, ale chaos na který naráží je brzdí, unavuje a dostává do „obyčejných „ lidských depresí. Často litují času, který zde marní a uvažují o návratu Domů. Nevidí možnost změny v lidském chápání života. Mnoho z těchto duší samo uvízne ve víru dogmat a pak dochází k samotnému odmítání života, k jeho idealizování, k napadání těch, co nemají stejný názor (vegetariánství, náboženství ) ba i paradoxně ke strachu ze smrti. Často je vidět tyto duše ve skupinách zaměřených extrémisticky – ať už jde o duchovno, či ekologii, či již zmíněný způsob stravování. Mají spasitelský komplex a je těžké s nimi soužít. Tím, že je jejich úroveň také rozdílná ani tyto entity mezi sebou nemohou vždy najít stejnou notu.
Jsou tu však i duše, které se na toto divadlo dívají z vrchu a vše pozorují skrze skutečnou životní pokoru. Jsou si vědomy rozdílnosti entit na této planetě a odlišnosti jejich směřování. Nemají snahu druhé násilím měnit, maximálně pokládají otázky, kterými rozbíjí strnulost myšlení, šokují, případně tím co říkají poukazují na to, že něco v názorové struktuře není v pořádku ( má to trhlinu). Nutí tak člověka k přemýšlení, osvobození se od dogmat, k vybudování vlastního názoru na vlastních zkušenostech a k pokoře v život – a smrt. Jde jim o osobní růst všech bytostí tak, jak je jim individuálně dáno. Nepaušalizují. Vědí totiž o čem život – existence v kosmu – je a tak plně chápou, že není kam spěchat, a že se vše děje svou vlastní rychlostí -tak jak má. Nazvala bych je Strážci (toto slovo mi bylo oznámeno při dotazu, co jsou zač ). Abychom si rozuměli, tito Strážci mohou prodávat za pultem v obchodě, obrábět kovy, šít oděvy, uzdravovat, učit, ale i žít v ústraní. Strážci jsou pečlivě vybíráni a každý má svou vlastní oblast, svůj směr, jímž se má dát a kam, či jak působit. Nemají také snahu se sdružovat , spíše naopak zůstávají nestranní a svobodomyslní. Najdete je mezi rebely, ale i spořádanými učiteli. Vše je řízeno vyšší mocí a z vyššího pověření. Mnohdy léta trvá, než se „probudí, aktivuje“ jejich vědomí a oni začnou působit tak jak mají. Opět má vše svůj směr a čas. Většinou však probíhá jejich příprava na úkol už od dětství. Tito „lidé“ vás mohou o životní pokoře naučit nejvíc. Ne vždy příjemným způsobem, ale rozhodně účinně 🙂
Pokud k těmto bytostem patříte, nebo takovou vychováváte, snad vám bude tento článek k užitku.

Šíření článku jen s uvedením plného zdroje a autora. Děkuji že jste čestní.

Září 2nd, 2016 by