Výlet do Zoo

Tak tu máme státní svátek. Je lásky čas. A také čas, abych zase jednou vyrazila s dětmi za kultůrou. Ale abych si nebrala cizí zásluhy za své, kdyby mi jedna z klientek neřekla, že bude svátek, měla bych tento den narvaný diář bolavými lidmi a moje děti by byly zavřené u babičky v paneláku. Tak to u praštěných šamanek doma chodí. Jsme tak trochu mimo realitu a tak až se zpožděním zjišťujeme že: „Jé na městě je zrovna ohňostroj! Děti, honem k oknu, ať vidíte aspoň něco! „
Dnes jsem, ale paní svého času a mám to pod kontrolou….. Děti ráno budí mě, protože jsem zaspala. „Mamí máme hlad, neuděláš nám jídlo?! „ Rozlepuji oko, pak pracně druhé – mezitím se mi to první zase zalepilo – a s žuchnutím spouštím svoje obstarožní tělo z patrové postele. Bůh ví co jsem si to vymyslela, ale leta jsem spala na zemi, přičemž jsem nutila i rodinu trávit svůj čas v japonském sezení ( tvrzená matrace v obýváku místo normální sedačky), a nyní už několik let vyhledávám výšiny a separuji se od rodiny tím, že se každou noc vyškrabu nahoru pod strop a odletím do jiných úrovní. Můj muž vždy s neuvěřitelným pochopením pokývne, když se v noci vedle něj hemžím a říká : „ No tak běž, já vím, že potřebuješ na to svoje hnízdo.“
Miluju ho. Bůh ví, že v takovou chvíli zapomínám na všechno, čím mě přes den přiváděl až téměř k mužovraždě. A jsem ochotna i přehlédnout, že se nehodlá šplhat do hnízda za mnou.

Děti se mě stále snaží probrat. Malá ze mě strhává peřinu a Dominik pouští počítačové hry tak hlasitě, že jsem zrovna pojala podezření, jestli nezačala třetí světová válka. Z postele mě nakonec sestřelí svou hlasitou salvou nějaký tank a řev Dominika „Dostal jsem ho hajzla!“ Jsem si jistá, že je opravdu čas vstát. Jak říkám, mám to pod kontrolou.
V kuchyni šlápnu do kočičí kaluže a bravurně se sklouznu. To už jsem, ale úplně vzhůru. Kocour prchá, protože tyhle slova už slyšel a ví, co bude následovat, jestli ho dostihnu. Já mám, ale jinou starost. Poskakuju, ztráceje autoritu před dětmi, po kuchyni po jedné noze a snažím se najít něco, čím bych to neštěstí z nohy setřela. Nadávám na permoníky, kteří mi neustále všechno schovávají a to zejména ve chvíli, kdy to zrovna potřebuju. Naštěstí nacházím ubrousky a nohu desinfikuji. Než však stačím něco dalšího udělat Mia přichází a kráčí si to rovnou skrz kaluž. Jestli se kocour dobře neschoval, bude to mít rychle za sebou, slibuji a umývám nohy i dceři.

Snídaně probíhá už v klidu. Mia kouká na pohádku v televizi s pusou dokořán a Dominik totéž. Chleby už si dávno rozebrala zvířata – pes, kocour a kocour – a já za nimi běhám a odmašťuji podlahu. Talířky mezitím vylízal pes, tak desinfikuji i ty. Jsem připravená a mám to pod kontrolou. Má domácnost je vybavená asi pěti druhy desinfekčních prostředků , za roky se zvířaty a dětmi jsem získala skoro doktorát v alchymii. Vím, co můžu a co nemůžu kombinovat, z čeho zhynu pravděpodobně na rozklad jater a co mě dostane do hrobu rozkladem plic. Vím, ale jistě, že bakterie to nebudou. Můj muž říká, že jsme tak impregnovaní, že se v hrobě ani nerozpadneme. Snad má pravdu.

Konečně jsem uklidila všechny katastrofy, děti jsou oblečeny, batoh naložený jídlem a pláštěnkami. Můžeme jít.
Nemůžu najít klíče. Bez klíčů nemůžeme odejít. Kruci. Prohledávám batoh, kapsy u kalhot, kabelku, pracovnu a celý byt, mezitím osočuji skřítky, podezřívám zákeřného kocoura, který nejen že dělá kalužičky, když mu nevyčistím toaletu včas, ale také krade věci a zafackovává je pod skříně. Všechno marné. Děti sedí na lavičce v chodbě a s účastí mě pozorují. V očích jim vidím všechno možné, včetně toho, že jsem za cvoka. To mě přivádí do varu. Ohýbám se, abych si zavázala botu a cink…….klíče mi vypadnou z kapsy na riflové bundě. Opatrně se podívám po dětech, abych se ujistila, že to neviděly, ale mám smůlu. Dominik nezapomene pronést urážlivou poznámku – celý tatínek – a Mia , ještě s čistými úmysly, ke mně běží a volá : „Mami klíčky ti vypadly !“ Připadám si jako stará hysterka. Jestli jsem měla u dětí ještě nějakou autoritu, právě jsem o ni úplně přišla.

Konečně tedy vyrážíme. Ještě kontrola proviantu, oblečení, spočítání dětí,jestli jsem některé nezamkla v domě – jak už se mi to jednou stalo – a nabíráme rychlost i směr.
Mia cestou nezavírá pusu ani na vteřinu. Mele a mele a mele. Jsme v půli cesty a já přemýšlím kolik vyfásnu, když ji uškrtím. Dominik vtipně poznamená, že jako jestli už mě z ní klepla pepka, nebo ještě chvíli vydržím. Něco zavrčím a okřiknu ji. Mia mele dál, nevšímaje si toho jak rudnu a nafukuju se. Dominik mizí někde vzadu za námi, a když ho popoháním, ujistí mě, že „Tady je líp, tady ji neslyším.“
Jak já mu závidím. Mia mele dál. Volím tedy jinou metodu a na všechno co říká odpovídám
„Jo? No vidíš!“
Vydrží nám to až do zoo.

V pavilonu šelem si musím zacpat uši a doufám, že zvířata mají hodně tlusté, zvuku odolné sklo. Mia ječí na celou uzavřenou prostoru nadšením. U každé kočky padesátkrát oznámí, že bychom si ji mohli vzít domů……… „To víš, že jo, abych se ráno utopila v moči !“ bručím pod fousy. Dominik stále udržuje odstup a fotí si přes sklo servala. Jak já mu závidím.
Dívám se na tu malou škvírku, kterou lidé přispívají drobnými na krmení tygrů a uvažuji, zda by se tam dalo nacpat i čtyřleté dítě. Mia přešla k dalšímu výběhu a ječí dál. Hledám honem východ.

Venku, před pavilonem se nám naskytne nádherná podívaná. Páv se hojně natřásá před samicí, která se tváří, jako že se upejpá. Je vidět, že má slušné vychování. Páv řve, třese roztaženým ocasem a tančí sexualitou nabitý tanec. Děti jsou u vytržení. Dominik znalecky poznamená, že páv chce sex. Rudnu a rozhlížím se, zda to někdo neslyšel. Dominik to vylepší tím, že sestře vysvětluje paví snahu sehnat si manželku. Páv mi, ale moc nepomáhá. Skáče na samici a rozdává si to s ní přímo před námi. Mia řve, protože ten pták ubližuje paví slečně. Mám pár sekund vymyslet něco nezávadného a přitom přiměřeného. Nerada dětem lžu. Nakonec dítě uklidním vysvětlením, že se takhle mazlejí. Dcera se na mě podívá s nedůvěrou, ale pak to přijímá s klidem. Od té chvíle se, ale bojí k pávovi přiblížit. Asi má obavu, aby se taky nechtěl pomazlit.

Volím ústup a míříme dál do nitra zoo. Nevím, zda jsem svoje děti tak zkazila, nebo už se tak narodily, ale jediné co je hlavně zajímá, je kde tu mají párky v rohlíku. A tak míjíme zajímavá zvířata téměř nepovšimnuta a hledáme občerstvení. Bohužel, v celé zoo nevedou párky v rohlíku, zato bych mohla dětem koupit smažené něco se smaženou přílohou a majonézou. To děti naštěstí odmítají a nechávají se uchlácholit šmoulovou zmrzlinou. Je o několik centimetrů menší a o deset kaček dražší než loni, nebo se mi to zdá ???
Míjíme kritické místo. Pokud jste rodiči malých dětí, možná už teď víte, o čem bude řeč. Ano, je to místo, kde stojí v řadě auta na elektrobaterii , 5 koleček za padesát korun a vedle hopsací hrad za pětadvacet. Snažím se použít veškerou magii, aby to místo děti neviděly, ale marně. Co se dětí týče, magie je k ničemu. Zatím co se rozhoduji, zda povolím, či ne, děti sedají do auta a odjíždějí. Pěkný a mladý muž se na mě usměje a to rozhoduje celou věc. Dostává stovku.
Sedím na lavičce a pozoruji tu divokou jízdu dětí. Bože, jak já jsem ráda, že už se dokáží obsloužit. Dominik teď v mnoha věcech zastupuje mě a to je príma. Neumím si totiž už vůbec představit, že bych svůj zadek nasoukala do toho autíka a někam ještě našťouchala Miu, abych ji svezla. Bůh ví, jak jsem to kdysi dělala, když byl malý Dominik. „Asi měli širší auta“ uvažuji a vzpomínám na doby minulé. Mnohem potupnější, než do autíčka vlézt, bývalo se z měj vyštrachat ven a působit při tom sexy. Mám obavu, že bylo jen mou iluzí, jak se mi to daří a úsměvy obsluhy vůbec nepatřily mojí okouzlující bytosti.

Děti dostávám z autíček ven jen díky lži, že už došly peníze. Vidím ty nevěřící tváře, ale odolám a lžu až se ze mě kouří. Situace se, ale přihoršuje. Mia vyžaduje, abych se s ní houpala na houpačce. Sedá si na jednu stranu klády a očekává, že ji zhoupnu. Když si sedám, běží mi před očima kreslený film s Tomem a Jerrym. Postavy ve filmu se mění a místo Jerryho je z houpačky vystřelená Mia . Směju se a hodlám si to užít. Při mé váze samozřejmě nejde vlastně o houpání. Ne u mě. Jen dřepuju a Mia se baví. Já taky, než mi začne křupat v koleni. Zpytuji svědomí. Chtělo by to zase začít chodit na kung fu, nebo něco podobného. Jenže, to bylo skoro před deseti lety. Znovu se mi vybavuje film, tentokrát americký film s tlustým ninjou. Je to super komedie. Směju se a ignoruji protestující koleno. To se mi později mstí tak, že pajdám celou cestu domů. Ovšem s pocitem, že jsem zvítězila nad zvůlí a leností vlastního těla.

Děti s jásotem lezou ke kozám. Vymlouvám se na tělesnou potřebu a mizím v africké vesnici. Znovu jsem šťastná, že Dominik dorostl věku, kdy mě může často zastoupit při péči o sestřičku. Kozy fakt nemusím. Smrdí a skáčou na mě. Někdy mám pocit, že si pamatujou, jak jsem je kdysi přežrala kuličkama, co je vydává automat za 5 kaček. Od té doby, kdykoliv k nim vlezu, stojí na zadních, dávají mi kopýtka na ramena a tlačí mě do kouta. No, možná to je žádost o tanec a já to jen nepochopila….
Stojím u lemurských opiček a tetelím se nad mladými. Probouzí se ve mně mateřský cit. Prožitek však trochu kazí prapodivný zápach, z něhož bych mohla být podezřelá a tak pomalu vyklízím pole. Až později zjišťuji, že za to mohli plameňáci. Takový krásný ptáček a takový čuně!

Kozy nic nedostaly a tak se děti vrací. Nenápadně naznačuji, že bychom mohli už pooomaaaliiinku domů. Mia protestuje, ale slib oběda v restauraci mění rapidně situaci. Obě děti přidávají do kroku směr východ. Míjíme to nejkrásnější co jsem dnes viděla. Dutá socha hrocha, zepředu stojí tatínek s foťákem a vzadu za dutou hlavou nasraná maminka. V hlavě vězí dítě. Matka tahá vztekle dítě za nohy a řve : „ Vytáhnu ho zadem!! “ Dítě se drží a nevypadá to, že by se chtělo pustit. Otec nepoužitelně přešlapuje vepředu, mává zmatečně foťáčkem a udílí rady matce , jak má táhnout. „Já trochu zatlačím !“ slibuje, ale k činu se nemá. Matka rudne a mění se v démona. Dítě se drží a baví. „On se tam zasekl!“ zase řve matka a táhne dítě asi tak, jako tahaly babička, dědeček, vnučka, kočka a pes červenou řepu v pohádce. Je mi líto, ale nevím, zda matka s otcem dítě vytáhli. Asi ho sežral ten hroch. Copak se nedívali na dokumentární filmy na zoom? Kdyby ano, jistě by věděli, že hroši jsou zabijáci. Řehtám se tak nahlas, až se mi hlava zaklání. Tentokrát jsem po celé zoo slyšet já a ne Mia.
Sahám si do svědomí. Napadá mě, že mám na své děti asi až moc velké nároky. V porovnání s tím malým démonem, jehož požíral hroch, mám doma ty nejúžasnější bytosti na téhle planetě. S omluvou a láskou v očích se na své děti dívám, jak ťapkají vstříc slíbenému obědu a hřeje mě u srdce. Byl to, ale vydařený výlet !

Červenec 20th, 2016 by